Rosswurm.

Odbíjí šestá. Všeho lidu oči

jsou obráceny dvora ke vchodu;

tu do nádvoří maršal Rosswurm vkročí,

královský vězeň v stráže průvodu.

A jemu před očima sboru všeho

Rudolfem podepsaný ortel čten:

„Že hraběte zavraždil španělského,

buď kata mečem Rosswurm odpraven!“

A Rosswurm na celém se zachvěl těle,

hruď sklíčenou mu chvátí hněv a žal;

však ihned vzpřímil se a k soudcům směle

obrátiv zraky, tak se mluvit jal:

„Já nevraždil, já zabil útočníka,

jenž na mně samém vraždu spáchat chtěl;

jej jeho vlastní utratila dýka,

již na můj život namířenu měl.

Já jsem se bránil jen; a na mou věru!

tak na mém místě jednal by sám král,

jenž na mne hanbu uvrh’ tisíceru,

an krutý ortel smrti podepsal.

Já králi sloužil věrnou oddaností

a ke mnohému pomoh‘ vítězství;

kde hrdinské se oslavují ctnosti,

tam též se jméno Rosswurmovo skví.

A za ty služby – ach, to velmi bolí! –

král podepsal, mne ani neslyšev;

já sníval vždy, že na čestném kdes poli,

ne na stinadle vycedím svou krev.

Přec dalek toho jsem, bych krále vinil,

že pod ortel své jasné jméno zděl;

vždyť vím, že, co můj kníže činil,

jest plodem soků mých a nepřátel.

Však zrádce ty – já doufám ve odvetu –

zasáhne kletba zlého svědomí;

ta nevinnost mou odekryje světu

a bleskem svým padouchy ohromí. –

Než dosti žalob! Nyní Bohu svatu

svou odevzdávám duši na milost;

mé tělo soudem přináleží katu,

ten rychle konej svoji povinnost!“

A krokem pevným kráčí k popravišti,

vše kolem trhne, hrůzou oněmí;

on hlavu na špalek – meč vzduchem sviští –

a hlava kutálí se na zemi.

V tom, ejhle! posel králův nenadále

zamává bílým šatem u vchodu:

„Zadržte!“ hlasně volá, „jménem krále

souzenci milost nesu – svobodu.“

Ruch mocný rozvlnil se po zástupu,

a k mrtvole se blíží vetchý mnich –

Rosswurmův kněz – jenž s pokrytého trupu

chvějící rukou černé roucho zdvih‘.

„Maršálek Rosswurm jest již na svobodě,

pozemských sproštěn okovův a pout;

tam v odměny a trestu blahé shodě

jej nestrannější očekává soud.

Zde hlavu viz, tu druhdy přemítavou,

to zřídlo věhlasu a opěky!

Viz drahé srdce s jeho láskou žhavou –

to vše nám vyschlo, zchladlo na věky!

Však umřel Rosswurm s věrou na odvetu,

že, byť i pozdě, spravedlivý Bůh

nevinnost jeho odekryje světu,

a kletba stihne mrzký sobců kruh.“ –

„Ba, stihne!“ zvolal posel; „král sám ráčí

hrdelní k tomu cíli zřídit soud,

jenž nad lháři a piklův osnovači

má bez ohledu osob rozhodnout.“

Tu z očí mnohých radost svitla nová,

jak z podmraku když vyjde slunka jas,

neb věřili, že pověst Rosswurmova,

jak zlato z ohně, vyjde čista zas.

Však jsou též některé tu černé duše,

jež jako blesk ta zpráva ranila. –

Soud blízek jest, a pomsta rychle kluše –

tvá, Rosswurme, se kletba splnila!