Rost jsem v utěšeném prostu štíhlý,

Rost jsem v utěšeném prostu štíhlý,

větve chtění mého v koš se ladný

s květy přepyšnými zdvihly,

včely na pel přilétaly vnadný,

pěvci zdaleka sem ke mně tíhli.

Neznal jsem bouře, přiletla jednou,

a jak jsem ji rukou pravou zadržel,

blesk jásavě po ní sjel

a ruku uťal s radostí neposednou.

Činnost má v půli, chabé jen síly,

neb větev sražená rostla zemí dál

a obě strany hnily.

A tak i onak zlo se ze mne rodí,

vždyť člověk jsem, ten dobra pecivál.

A zlo to se věčně dále plodí.