Rosteme!

My z matky bídy zrozeni,

svým otcem proklínáni,

křest dostali jsme krvavý –

v kamení kolébáni:

a přes to rostli, rostli jsme

jako po dešti houby,

vše okem jasným prohlédli

co ve výši i hloubi.

Často sic oko zkaleno,

často páž poumdlela,

často nám líce ubledla,

vráska rozryla čela,

když v žaláře jsme vrženi

los měli dravé zvěři,

vpálenou značku na čele –

a počítáni k sběři...

A když nás v žalář vláčeli,

od města ke vsi štvali,

my pyšně hlavy vztýčili,

vzdorně se pousmáli...

Vždyť setba námi zasetá

přec tak radostně klíčí! –

Nechť páni na nás ještě dnes

nástrahy svoje líčí!