Rostu!

Vždy spjatou stéblem povázky

mám na klobouku čerstvou kytku vřesu,

a smavé v oku obrázky,

když jako sokol na hory se nesu.

Mám všude samou potěchu,

kam širákem svým svěžesti pln kynu,

když vedro, lehnu do mechu,

a perel zdroj mě pohostí, když hynu.

Mně ubrouskem jsou lučiny,

kraj klobouku mou číší, nebo dlaně,

mou síní kypré bučiny

a horským kvítím malované stráně.

Kdy sklání noc své peruti,

hor pohostí mě chata nízká,

chléb černý vždy mi po chuti,

však zlaté zvěsti slýchám u ohniska.

Než slunce vrchům na skráně

dá rudý vínek z plamenného zlata,

vstříc pospíchám mu do stráně,

a všude je má duše krásou jata.

Hle, co těm ptačím perutím

proud bystrý rozdal rosných skvostů!

a zpátky-li se obrátím,

zřím na svém stínu udiven, že rostu.