Roucho Veroniky.

V té těžké pouti svojí na Golgotu

když Spasitel pod kříže klesal tíží,

zřel Veroniku, jak se s rouchem blíží...

Před smrtí mírná výzva ku životu!

Než padnul, ještě přemoh v sobě hmotu;

hle, v roucho chladicí tvář svatou hříží,

až její odluka jak hustou mříží

plá tkanivem přes krve sled i potu.

Ó poesie, v čistý háv tvůj bílý,

kdo klesáme pod tíží Idealu,

pot s krví rádi pohřbíme i vzlyky,

ať ztracen dobou, která kolem šílí,

líp obraz náš tkví v tobě než vryt v skálu,

ty, věčně svaté roucho Veroniky!