ROUHAČ.

Jen nerad o tom povídám;

jsem v písmech nesečtený,

tak sotva k hrobu dohlídám,

na toť za hrobu stěny.

Však to jsem slyšel na své uši,

jak posmíval se lidské duši.

Byl v svaté zemi, na moři,

znal města všeho světa,

kde jaké z ledu pohoří,

i v pouštích trávil leta;

když mluvil, poslouchat až milo,

a přec prý mu zde přeskočilo. –

Nu, znáte kříž ten u pole;

tam v bouři chuďas podlí,

má sepiaté své mozole

a ku Kristu se modlí.

On kolem jda, hned slovo zavdá:

„Co ty se modlíš, není pravda.“

Pak postavil se u kříže,

jal rukou Krista nohu:

„Když bůh je nám zde nejblíže,

proč nemluvit jak k bohu?

Já povím ti, jak bez nesnází

se pravda na modlitbu sází.

Slyš, bože, v kněží vnadidlo

já nezahalím slova,

ni v zvonění a v kadidlo,

ni v roucha šarlatová,

bych poslal ti to v lichém dechu,

jak bys byl bohem jenom z plechu.

Nemám ni potisknutý list

nechutných řečí sladem,

jež my, jak neuměl bys číst,

ti odříkáme ladem

co liché modlení a zpěvy –

když srdce nám o ničem neví.

Slyš, bože, když se pomodlím

zde za bídáka toho,

neučiním to s pohodlím,

jak ten, kdo slov dá mnoho,

ač všichni tvoji zpovědníci

ti neřeknou, co on chce říci.

Viz, člověk on, k tvé podobě,

tvých světel, sluncí brachem,

a zkormoucený, ve mdlobě

tě líbá tu tvým prachem,

a druzí z podob tvých, kde mohou,

jak červa přišlápnou jej nohou.

Jeť zkroušen, sešlý na duchu,

list nalomený, chřadne,

a tys tam jako bez sluchu,

máš blesky, srdce žádné –

hle, čím ti duše nesmrtelná,

když v něm již mrtvá, bezúčelná!

Čím ti ta duše? Z pramenů

tvých světel má svou pýchu,

leč stvořiteli samému

zdaž není jako k smíchu:

kdo z darů tvých jen bídu měří,

a přec se modlí, v tebe věří!

Co ti ta duše! Nad světy

to hrdé svoje dílo

když ceníš jen dle žebroty –

viz, tu se nezdařilo!

Tu leží v slzách, zlopocené,

a to že je ti drahocenné?

Slyš bože! Snad jsi uvyklý

jen mluvě licoměrné,

však já jsem blesky proniklý,

jak to tvé nebe černé;

a hřích-li mluvit pravým steskem,

zde stojím, zahlaď mne svým bleskem!“ –

Tak skončil, já jak z kamene

jsem stál tu, vše to slyše,

však chuďas oči znavené

vznes’ vlhké, teplé výše,

a co kdy vzdechů slzou odlil,

prý jakživ tak se nepomodlil.

Nu, kdož to ví. Jak povídám,

on živ byl léta dlouhá,

a od kněží se dovídám,

že člověk tím se rouhá;

byl moudrý, sečtený až milo,

a přec prý mu zde přeskočilo.