Rouhač.

Noc zimní jest a chmurnou oblohou

si bledý měsíc vážně vykračuje;

sníh zmrzlý chrupe jasně pod nohou

a vítr ostrý plání šírou duje.

Kde horská víska v táhlé dolině

se rozkládá, ční na blízku jí stráň;

tam v skalní její děsné kotlině

rád cikán toulavý svůj mívá stán.

Dnes také oheň v stáně rozžehli,

než matny jsou jen jeho plameny,

jež časem trochu živěj’ vyšlehly,

až zarděly se vůkol kameny.

Sbor žen a dítek v malém půlkruhu

se rozložily v pestré směsici;

a z mužů druh se tulil ke druhu –

tak zřeli mlčky k blízké vesnici.

Tam naděj jejich, spása jediná,

kam teskně všickni zraky obrací,

vždyť vůdce svého čeká rodina,

jenž s potravou se dlouho nevrací –

Již přikvapil a s četnou kořistí

se béře tlupě zrovna do středu.

Všem radosť ve tvářích se uhostí

z té kořisti tak milé k pohledu,

a život nový bují ve stáně:

hned oheň snědé obskakují děti,

a ženy drůbež škubou; na stráně

děv čtvero hupkem pro dříví jen letí.

I pádí družně letem ptáka k lesu,

jak při hudbě, když začne skočnou k plesu.

Sám starý cikán mlčky rožněm točí

a černé oko jiskří z podobočí.

„Jen dříví lepší. Má vás stařec vésti?

Což nikde blízko není sušší klestí?“

Tak vůdce bručí, zvolna rožněm točí

a plamen šlehá z jiskrných mu očí.

A dívky kvapem pádí opět k lesu,

jak při hudbě, když začne skočnou k plesu.

„Jen dříví lepší. Má vás stařec vésti?

Což nikde není blízko sušší klestí?“

Tak vůdce bručí, rožněm zvolna točí

a blesky srší jemu z černých očí.

Teď v práci stanuv vzhůru zrak upírá

z té rozsedliny na stráň výš a výš;

a slídí – slasť okem jiskrným vyzírá,

jež zhlédlo nade strání z dřeva kříž.

I pádí rychle vzhůru rozsedlinou,

že proudy potu s čela se mu řinou.

Již nad srázem, již s kříže kusy trhá

a v rozsedlinu divou ženám vrhá:

„Hoj, toť zde jinak vyšlehne nám v plamen,

líp zahřejem se u takových kamen!

Co získal nám svou smrtí Umučený? –

Jeť otrok cikán, vepsí děti, ženy!

Nám bídným málo pomohly ty rány,

ač jimi otevřít chtěl k slávě brány...

Vždyť věčně cikán bloudit musí světem!“

To dí a v údol kvapí ptáka letem.

A po kuse kus metá v oheň rudý,

jenž v hrudi jemu plodí děsné trudy.

Kol kříže ve kruhu se plamen vznáší,

leč Kristova se lůžka nedotýká,

a úctu maje k Bohu – Mesiáši

té hany kříži strojené se zříká.

„Jen hoř, jen hoř, jsi dřevo jako jiné

leč sušší“ cikánovi z úst se line.

A mlčky rožněm opět zvolna točí,

než úzkost tajemná mu ňadra svírá.

Již nejiskří to oko z podobočí

a na rtu smahlém slovo hany zmírá.

„Co to?“ – Jak srnec zděšen zvukem náhlým

své kroky staví pusté na mýtině,

a sluchy stříhá za hlukem v dál táhlým,

kol rozhlíží se celé po krajině:

tak cikán bystře pátrá na vše strany –

„Co za zvuky to z dálky znějí temné?

Vždyť zdá se mi, že zvonit slyším hrany,

vždy blíž a blíže přichází hluk ke mně? –

O divné hrany; toť spíš ptáků krákot“

a cikán divě slídí chmurnou nocí,

a na nebi vzdor tíži strašných mrákot

dav krkavců zří kroužit s děsnou mocí.

V tom letem střely černý mrak se snížil

a jako příval do kotliny sklesl;

hned ztichl nářek; – spánek víčka stížil

a nikdo z tlupy více nezahlesl.

Když z rána slunko do kotliny září,

zří na dně skalním hojnosť lidských kostí;

– však duše rouhačů jsou na věčnosti –

a marně pátráš po cikánské tváři.

Jen nad kotlinou krkavci se kupí

a svěžím ve vzduchu kříž černý tvoří. –

Tak němá tvář, co drzá ruka boří,

zas povztýčí a smělce jímá v lupy.