Rouhačka. (I.)

Zvoní zvonek na klekání

přes Vožické tiché stráně

a nad snivou krajinečkou

dlí svatvečer hodu Páně.

Na obzoru uzardělém

zvolna slunko „s Bohem“ dává,

jako pověst z krásných časů

zvolna, – zvolna zanikává.

Jako pověst z časů slávy

slunko nyní odumírá:

jen tam podál na úskalí

šedý jestřáb za ním zírá.

Zamračeně za ním zírá,

rudě barví se mu skráně

jakby v prsou kletbu tajil,

kletbu, zlost –, že je hod Páně.

Není jestřáb na úskalí:

Šelmberka to sesutiny,

jež se rdí v večerním slunci

studem, za pradávné viny.

Zamračeně proto hledí

na okolní tiché stráně,

že lpí na nich stará kletba

znectěného hodu Páně.