Rouhačka. (II.)

Nevstal den ještě z východních strání,

v Šelmberku však je plno již ruchu:

buší se, tesá, kove a shání,

třeskot se mísí ve vanutí vzduchu.

Ranní již soumrak do lesů těká,

zvoneček cinká na všecky strany;

pracovná čeleď k modlení kleká

na poctu jména Marie Panny.

Tu se však ozve z hradu hlas maně:

„Hoj, chaso líná, zas hledíš hraní?

zas si hráš s Bohem? dereš se k Panně?

což zapomínáš, kdo je zde paní?“

Ustraší všecky řeč tato tvrdá,

ku práci čeleď z modliteb vstává,

s cimbuří ale Mráčková hrdá,

Šelmberská paní, rozkazy dává.

Na všecky strany zní její slova,

a pak zas v dálku duch její těká:

kyne tam rukou marnivá vdova,

z dáli dnes hosti, – ženicha čeká.

Ženicha čeká a bude sňatek

za svatodušní velebné doby:

a proto nedbá, jaký dnes svátek,

a proto čeleď hrad jí dnes zdobí.

Slunko jíž vyšlo, vysoko plane,

do chrámu na mši zbožný lid kráčí:

marně však hláhol zvonů sem vane,

čeledi v hradě pot čelo máčí.

„Ušetř’ nás paní, ušetři sebe,

„pomni cos dlužna nebi, – své spáse!“

„„Ej ať si nechá ten tam své nebe,

„„o lepší nebe postarám já se!““

A jasný blankyt slyšel ta slova,

a s jejich zvukem z chrámu zpěv splývá: – –

ubohá čeleď pracuje znova,

a hrdá paní v dálku se dívá.