Rouhačka. (III.)

Velebná dobo, v stánku když Páně

dědina celá hláholem zpívá:

přizvukují kol řeky a stráně

a na všech Božské oko spočívá.

Stařečku, tebe také Bůh slyšel,

slyšel tvůj hlas a ví co ti schází,

a byť sis dříve k domovu vyšel,

v obtížné chůzi tě vyprovází.

Modlil ses již od časného rána

za sebe, vnuky, za krov svůj nízký,

a složiv to vše před oltář Pána,

utěšen v Bohu do své jdeš vísky.

Blažen, ač mnoho křížků jej tíží,

vrací se z chrámu, vrací se dolem,

o holi, zvolna k hradu se blíží;

čeleď ho zná: vždyť denně jde kolem.

Než, slyš! – kněz dává teď požehnání,

stříbrný zvonek kolem to hlásá:

poklekl stařec, – čeleď se sklání:

však již se klením hrad zas otřásá.

Ubohá čeleď stařečka vidí

a předce dále pracovat musí!

ó což se před ním hanbí a stydí,

ó což se starci pohled ten hnusí:

„Bezbožná ženo! naprav tě nebe!

naprav v den velký tebe Duch Boží;

ať pomsta s hůry nestihne tebe

v bezbožně stlaném manželském loži!“

„Ha, ha, Duch Boží! – Jen škoda věčná,

„„že příliš vzdálen! Však máš-li času,

„„pozvi jej pro dnes, budu mu vděčna,

„„hrad-li osvítí k dnešnímu kvasu!““

„Ženo, ach ustaň! ten Duch již jednou

v ohnivých sstoupil jazycích na zem;

„před jeho mocí ďáblové blednou,

„tvůj jazyk ztrestá jediným rázem!“

Řekl, jde dál; – tu smuší se nebe;

mráček se zjevil – zakmitl bleskem: – –

Mráčková hrdá! aj to tvé nebe

hrotí se v rumy pekelným třeskem!