Roven králům.

Mlhy rostou, vůkol vše se nudí;

v bílém čepci, v nedbalkách až k hrudi

bába příroda se klade spat;

o čem se jí bude asi zdát?

Mám-liž asi stařičké té paní

žárem duše klidné rušit spaní,

mrazu ohnivý a jarý sok?

K jihu nes mě toulavý můj krok!

Zahynu-li, nevím, nedbám věru,

přec však toužím spatřit, jak se v šeru

v bílém čepci, v nedbalkách až k hrudi

omlazená bába ze sna budí.

Jak se znova její ňadra vlní,

tvář jí kvete, zrak se vlahou plní,

jak mě volá v čarokruh svých krás;

mládnu též, jsem králům roven zas!