ROVINA

Rovina dlouhá, travnatá

pod hvězdami, jež modře plají,

do dálky míří rozpiata

v tmu, z které pozdní hlasy lkají.

Jen stromy vidím pod květem

a všude pole rozvlněná,

a v štěrku cesty rozjetém

se blýská prouha vody sklenná.

Daleké moře roviny

hlubokou nocí oddychuje,

nevzlykne ručej bystřiny,

ni vítr listím nezaduje.

Na dávných bojišť mohyly

prohnilé kříže ukazují.

A kolem šumí obilí,

mátožné vůně z trav se snují. –

Pes v dálce štěká. Z cihelen

kouř modrý nad stromy se tají,

jak ohnivých pár svítilen

jich otvory v noc plápolají.

Ty pláni dlouhá, úrodná,

jsi rolníků chrám posvěcený!

Jen z tebe píseň svobodná

v rod lidský padá uhnětený.

Prostorou dvorců, stromovím

a obilí se táhne zlatem,

a statků starým trámovím

i udupaným, černým mlatem.

S ní roste všecko volným dnem,

ze zárodku se k zrání chýlí,

svým starobylým pokojem

oráčů plavé hlavy sílí.

Jak moře, rovino, tvůj klid

nad otročí mou hlavou stojí.

Já slyším dosud ve snách znít

širokou, velkou dumu tvoji! –