Rovina, rovina...

Rovina, rovina nedozírná

přede mnou leží,

fialy stínů se po ní řasí,

červánky běží.

Podivné veliké květy rostou,

kalichy kloní,

opálným vzduchem tak tiše, zlatě

písně se roní.

A jak ta rovina v dálku spěchá,

obzor se blýská,

ach nikdo nevěří, nikdo neví,

jak se mi stýská.

Rovina přede mnou smutně leží,

a já tak sama

ztracena kráčím v to její němé,

nesmírné drama.