ROZBITÁ VÁSA.

Jásotem minulých dní a pláčem minulých nocí

mluvila,

démanty prožitých jiter, ohněm večerů zašlých

zářila,

nápěvem niv, jež jsem zřel kdys, zpěvem hor mi tak drahých

zvučela,

šumotem lesů, mých přátel, hněvem prudkých jich bystřin

hučela.

Vůně mých zahrad a lučin s chladem stinných v ní jezer

splynula.

Zpívala dumou přítomna smutnou, nádherným zpěvem

minula...

Lásko, ó lásko! Den to byl truchlý, den to byl smutný,

bez světla,

když jsi se v střepy úderem mocným neznámé ruky

rozlétla,

neviditelné ruky, jež kryje před sluncem okna

síní mých,

ze zahrad kvítí mi trhá, drahé stromy mi kácí

v lesích mých

a prsty svými záhubou hrozí hrdlu mé duše

v nocích zlých...