ROZBITÉ OKNO.

Z tmy břečtanu a divokého vína,

jež starý, zvetšelý dům přepjaly,

zří ven, síť pavučin je obepíná,

jak v svěžím rámci obraz zčernalý.

Prach pokryl je a špína dlouhých roků,

rám rozpraskaný a sklo vejpůli,

a maně přec, jda kolem, staneš v kroku

a duší šleh cit jakýs zhynulý.

Pláň kolem v slunci září v jarní kráse,

luk pásy, rybník s květy leknínů,

sníš, rusá dívčí hlavička teď zase

že náhle oknem vyzří ze stínu.

Též mnohé srdce skryly prach a hloží,

sny mládí rozdrtil blesk s vichřicí,

však pohleď skrz – jak oknem zříš svět boží,

kraj duše slunečný a zářící.