Rozbořená tvrz.

Stojí u moře na skále

Rozbořená tvrz,

Les v ní roste, noční vichr

Šumí skrz a skrz;

Déšť a mlha zdě rozmáčí,

Sníh do ní padá,

Od roku k roku se víc a

Více rozpadá.

Z její věže v každou půlnoc

Vyjdou dva bílí

Duchové, se procházejíc

Nějakou chvíli.

Pak sy sednou na kameně,

Kvílí a slzý,

A jak kohout zakokrhá,

Hned opět zmizý.

Ta tvrz mívala před lety

Pána, rytíře,

Jmenovali ho jen vůkol:

Divoké zvíře;

Neboť co kdy ohavného

V člověku bylo,

To se v jeho hnusném srdcy

Všecko plodilo.

Pohled jeho již zuřivou

Strašil tvářností,

Oči byli od sokola,

Obrové kosti:

Fousy nikdý nečesané

Líce mu kryli,

Hlas y ruka zdaleka juž

Lidu hrozyli.

Dnem y nocý ozbrojen na

Loupež jezdíval,

Slabé poutníky porážel,

Kupce obíral.

Statek lidský, krev a vražda

Byli jemu žert,

Neboť nebyl jen zlé zvíře,

Ale litý čert!

Ze všech všudy cytů lidských

Žádného neznal,

Na ctnost, na čest jména svého

Jakživ nic nedbal;

S pacholky jen, tak též s lotry,

S plevou lidstva, žil,

A když nevraždil, neloupil,

Celé nocy pil.

A však předce měl ten zlý duch

V hradě andělka,

A to byla jeho dcera

Slečna Adelka.

Otec co jen vztekle snažil

Všecko zkazyti,

Anjel ten se přičiňoval

Ponapraviti.

V jejím srdcy jsou se stkvěly

Všeliké ctnosti,

Které smrtelníka krášlí

V zemské bytosti.

Obrázek šlechetné matky

V duši, na krku,

Žila jak beránek tichý

U prostřed vlků.

Vnitřní její krása stkvěla

Se y zevnitřně,

Neb to dobré děvče bylo

Nad míru slíčné.

Co kdy Fidias vytesal,

Co kdy Rafael

Krásného maloval, vše to

Na ní jsy viděl.

Toho cheruba chtěl otec

Krutý zahodit,

K sňatku s jedním ze svých divých

Spolníků nutit:

Všímť on, co kde hrozno bylo,

Ubohou strašil,

Nenávistí, vězením, ba

Smrtí y hrozyl.

A však dívka uposlechnout

Nemohla více,

Neb juž dávno bylo její

Zadáno srdce.

Robrtovi – který, jako

Liliový list,

V hradě ještěrů tom plném

Jediný byl čist.

Robrt byl, co jeho dívka,

Krásný jak anjel,

Dobrotou a sličnou ctností,

Jak ona se stkvěl.

Obě srdce sobě rovná

Brzo se našla,

Brzo v svazek věrné lásky

Na věky vešla.

Když tak otec strašnou chvílí

Na ni dotíral,

A zas vězením a smrtí

Jí vyhrožoval:

Ach tu dívka rozdrcená

K nohoum mu klesla,

A cyt horoucý své lásky

Jemu přednesla.

O, že to kdy učinila!

Otec, divý kat,

Vztekem ve tváři zčervenal,

Jak krvavý šat!

Řva dceru za vlasy vleče

K oknu na hoře,

A ji s kletbou, tygr! tygr!

Vrhne do moře!

Tu rozježen jako saně

Po hradě běhal,

By doplnil ukrutnost svou,

Robrta hledal.

Najda ho, an v zvuky harfy

Žalostně zpíval,

Dvouhranou mu ostrou dýku

Do prsou vehnal!

A však – pomsto! – od té chvíle

Pokoje neměl,

Robrta y bledou dceru

Bdě y v snu viděl.

Ani loupež, ani válka,

Ba ani víno

Vraha dítěte vlastního

Juž netěšilo!

Pod střechou nemoha živ být,

Skály v duši tíž,

Putoval k božímu hrobu,

Černý v ruce kříž.

Tam ze svého ukrutenství

Se vyzpovídal,

A prose Boha za milost

V pokání skonal! –

Toť jest, mládency a panny!

Na rozbořený

Hrad ten zpěv, vám na památku

Při harfě pěný.

Politujtež ukrutnosti

Obět tu dvojí,

Outrpně řkouc: „Spočívejtež

V svatém pokoji!“ –