ROZCESTÍ.

Těžko smát se! Vzdechy! Vzdechy!

chci svůj život, chci své nebe,

chci svou víru, nechci milost,

dobře jdu? či tápu v bludu?

Kudy cesta? Která klame?

Hledám, bloudím, nikde světlo.

Býval bůh a bylo světlo,

slýchával mé vroucí vzdechy,

mrtvý bůh! I živý klame!

Hříčka lidí, lidské nebe,

kámen pouště, kámen bludu,

nullou Satan, Bůh i Milost!

Srdce živé pravá Milost,

krev a tělo pravé světlo,

klid a mír dá výhost bludu,

a den po té nové vzdechy,

stálý boj, toť eden, nebe,

laská dnes a zítra klame.

Jinak chceš? Ne, Lež tě klame,

nízký, trpný v prostou milost

vlastní, lidskou doufej, v nebe,

dá ti tebe, dá ti světlo,

popel až tvé srovná vzdechy

na konec. Nuž, znáš se k bludu?

Žít chtěj! žij! Sic na tvém bludu,

jenž co jiskra vábně klame,

takže prchaj’ pochyb vzdechy,

jiní stavět budou Milost,

hrdých věží bájné světlo,

město nicu, bytí nebe!

Vídím v dálce modré nebe

prostým okem, beze bludu,

vidím lidstva jedno světlo,

jediné to neoklame!

Vidím Dobro! Své! Toť Milost!

žití ráj, boj, ples a vzdechy!

Moje vzdechy – moje nebe

V srdci milost – zas kus bludu.

Svědčí, klame – tma a světlo.