ROZCHOD.

Tak tiše vešla z nenadání,

a já ji cítím, jak se dívá,

jak stojí přísná, zádumčivá,

a ohlédnout se bojím na ni.

Teď za mnou stojí. V cestu moji

jen stín svůj mlčky položila.

Vím, chce i touhu, jež mi zbyla

jak svadlá myrta na závoji.

Kdys přicházela s prškou květů,

a do mých snění bouřně vpadla,

zlomila větev, která chřadla,

a deset za ni dala světu.

Kdys vybíhal jsem vstříc jí zmámen,

jak její píseň z dálky zněla.

Má jarní setba vzešla celá

i tam, kde do ní padl kámen.

Teď přišel červen, bude zrání –

a moje mladost za mnou stojí,

je na odchodu, mlčky stojí,

a v mlčení je vyčítání:

Má vzešlá setba nedozrává,

a přece byly dny tak slunné;

teď za dnem den se k létu sune,

leč ke žni žádný nesvolává...

Ó, slunce hřálo, věru hřálo!

Však noci byly dlouhé, teskné,

z těch, jimiž hvězda nezableskne,

a vichrem to v nich hučívalo.

Když klasy kvetly, nejvíc válo,

že někdy i ty polní máky

v těch mrazných nocích svadly taky.

To se už ke žním schylovalo...

A už tu moje mladost stojí

a přísná mlčí, jen se dívá,

tak s výčitkou, tak zádumčivá!

A touha šeptá v nepokoji.

Jen jedna, a již poslední je:

mít ještě sílu jíti polem,

jež bez klasů mi vzrostlo kolem,

jít navečer, než den se skryje,

a aspoň květy, když ne klasy,

si v kytku svít, a v zapadání

poslední paprsk chytit na ni,

nést v podzim aspoň tuchu krásy!

Stín přede mnou a mladost za mnou,

má mladost, sama stín už němý.

Vím, jistě vím: teď odnese mi

i poslední mou touhu klamnou.