ROZCHOD.

Šeřilo se příliš v kapli našich citů,

šeřilo se a my chtěli slyšet Ave,

naposled jsme chtěli vzlétnout ku blankytu,

naposled zachytnout dávné chvíle smavé.

Přetěžko však lze se v svatá místa vrátit,

zkad jsme sbičováni plaše utíkali

s lítostí, že všecko musili jsme ztratit

a že nemáme již, co bysme si dali.

Pláč nám rdousil duše smutné, rozervané,

minulost nám chudým cynicky se smála,

věděli jsme, že nám rozchod v mysli tane

a přec ústa se to vysloviti bála.

Požali jsme spolu mladá svoje luka,

spálili jsme celé své obětní svíce – – –

mene, tekel! – píše těžce moje ruka.

Naposled, má drahá! Nesejdem se více...