ROZCHOD

Má doňo, je mi líto věru

těch krásných slov, jež jsem Vám psal,

a povětrných zámků v šeru,

jež s Vámi jsem vždy budoval –

Je bídná doba – škoda řeči!

Můj meč, jenž u Vás zrezavěl,

už potřebuje mnoho seči,

by trochu se zas v záři skvěl.

Váš úsměv najde brzo asi

zas někoho, jenž půjde s ním

a bude hladit Vaše vlasy,

jak já to ani neumím.

A já? – Do končin ideálů

(To jsou přec pěkná slova – ne?)

si půjdu zanést trochu žalu,

než osud o mně rozhodne.

A touha, když mi hlavu skloní

kdys, v turnaj až mi bude spět –

já – připnu na čabraku koni

si zamilovaný Váš květ.