ROZCHOD

Šly s nyvým úsměvem, úsměvem žalující,

šly v řízách stříbrných, šly tiše při měsíci,

na rukou démant plál a slza v bledé líci.

Kdos mluvil o lásce, muk, snů a touhy plné,

hlas jeho zněl jak ten, jenž pláče, sténá, klne,

a tiše snášel v svit se řeky stříbrovlné.

Však ony, aniž víc se nazpět ohlédnuly,

dál byly krok co krok, čís odváděny vůlí,

jen vanem zřejmy rouch, jež v náhlém větru duly.