ROZDÁVAJÍCÍ SE SRDCE

Vše přijímám, co spoutalo mne s člověkem: žal na zemi

a oběť každou přátelskou, jež rozdává se mi.

Rád všem se rozdám též, svou náruč stále k srdcím rozpjatu.

Jsem nepatrný s výše pyšných aristokratů.

Mně temno není temným dost a není hnusný dosti hnus,

a vina není vinnou dost a hrozným peklo hrůz.

Když pod břemeny k drobným osudům svým k zemi skloněni,

když k hmotě připřáhnuti jsme a v lsti své oděni

se vždycky sobě jevíme zas v pravé lidské podobě,

skloněni k sobě, jihneme, jak vroucí prosba na hrobě:

By všichni dobří ožili a vzkřísilo se něco v nich

a přiblížilo se, co žít chce dáno v touhách jich,

by vzešlo milosrdenství, jež v rovné, sdílné velkosti

z mis božských hodů bratrsky a vlídně pohostí.

Tu vždycky temná vášnivost se vyjasní, je ztracena,

mhy rozestoupnou se, vzdálenost k lidem zkrácena.

Vstříc vycházíme druhu druh, vstříc sestry jdeme sestrám svým

v důvěrné hodině, jež stoupá obětní jak dým

tak přímo nad srdce, kdy v domovech všech v soumraku

večerem všecky družné příchylnosti vzhoří ze zraků.