Rozdrcený dub.

Po pustém břehu po skalách

za nocí lunojasných

se plíží stíny oblaků

v hovorech bezehlasných.

A nad nimi na nejvyšší

a nejčernější skále

tam strmí rozdrcený dub –

snad trůn to stínů krále.

Blesk boží vepsal před časy

mu v lůno věštbu s výše,

a mnohý pastýř jméno své

do jeho kůry vpíše.

Stojí tak vážně, tajemně

nad vodou ozářenou –

tichá se hrůza rozstřela

mou duší zúzkostněnou.

Ha, rozdrcen být nebes mstou

a musit pevně státi,

a nesmít břímě vědomí

v zbouřené vlny skláti –!

Zahučel vítr, pohnaly

se mraků stíny dále,

nad vodou prudce zvlněnou

ční dub na šedé skále.