Rozednění duše.

Ve zpustlém parku Umění již prošla vše

blíž k noci zamlklé s důvěrným pohledem,

u zamčených vrat dlouho prostála

umdlena hudbou, krásou, rytmem jednotvárným.

Nad rudým listím nebe nehybné;

ve vodách mlčenlivých věží obrysy;

do probledlého vzduchu nocí severních

ospalé stromy hučely tisíci kytar.

Pak když se rozednilo, viděla

poslední hrozny černé v blátě podél zdí.

Epocha dozrála zde, dokvetla, zde nelze zrát už víc.

Je třeba do šíří a do výší se rozmáchnout,

nad veleměsta Myšlének a nad přístavy Snů,

kde z milionu korábů hřmí pozdrav Slunci!