ROZENEC POUŠTI.

Samoten ve život postavený

Svobodným jsem já poušti rozencem:

Přítel žádný mne nedoprovází,

Žádné dívce nesluji milencem.

Slunce nade mnou jen osvěcuje

Zpustlý kolem svět; – ne však mé hoře;

Životem se vina, neznán hynu,

Jak se vlna tratí v bezdnu moře. –

Umdlený kdy v chladu odpočívám,

Nade mnou list sykomóry šumí;

Mnohé zašlé obrazy se vrací,

Mnohé památné zasléchám dumy.

Zvuk za zvukem však se v poušti tratí,

Ohraz za obrazem mi odchází;

Jedinký ze všech, cit neklamný,

Na daleké poušti mne provází.

Tam, za mlhou zem se hlučná točí,

Z dálky směšné pozoruji zmatky;

Oči mé však záhy unavené

K tiché poušti vracují se zpátky.

Jak mi volno zde, kde slunce jižné

Plamenným mne ovinuje věncem!

Ve mně svět, a kolem věčnost širá

Volným poušti zovou mne rozencem!