ROZHAL SVŮJ ŠAT...

Rozhal svůj šat!

Mateřídouškou voní vzduch.

Ňader svých nech mě pomilovat’,

krásy všech krás, jíž dal ti bůh...

Kolikrát po nich jsem lačně sáh’,

odvážný poutník jarých sil,

hledaje na křižovatkách,

kde bych své hlavy položil...

Kolikrát jsem je laskal, slavil,

jablka míšeňská dvě:

kolikrát nad nimi zubů hlad zavyl

bezhlavě...

Vidím je, vidím zkrásněné do ruměnce,

žežulek zjev:

na hrdla metá jim polibků věnce

má krev.

Kolikrát jak dvě jahody

k rtům’s mi je kladla:

láska byla mi písní pohody,

sládla...

Za noci, jež mi bývala krátká,

kolikrát hruď mi zryla,

v dlaních mých, plachá křepelátka,

jak se popelila...

Kolikrát deště sluneční, zlaté

něžnou je lázní polily.

A kolikráte

plakal jsem pro ně, láskou opilý.

Kolikrát skřivan jim jásal

milostnou píseň svou,

když jsem je, beránky bílé, pásal

pod modrou oblohou...

Kolikrát měsíc na své pouti

dlouho, ach, dlouho hleděl k nim,

jak by chtěl na nich spočinouti

věčným objetím.

Dívám se na ně, vroucně dívám

touhou, snem,

chvěji se něhou, z lásky zpívám

nocí, dnem:

Dvé oken na sad otevřeno

v květech jabloní,

kde modrem oblohy tvé jméno

zazvoní.

Dva chlumy drahé, smavé věčně:

je mezi nimi údolí,

v něm srdce – mlýn si zpívá vděčně

o lásce, která nebolí...