ROZHLED POD KVETOUCÍ LÍPOU

Již zpívá bzukotem včel svou píseň sváteční

kvetoucí lípa, jež nad střechu narudlou vysoko ční

a voní prvními vlnami rozžhaveného vzduchu,

když ráno je v plném lesku a věcí klid hovoří k sluchu.

Zas obloha bez mráčku až modře bezcitná

jak bez oasy a bez karavany poušť blankytná

a parno z rána roste a k poledni je žhnoucí,

jak věčný kovář by koupal světy ve výhni vroucí.

Jen starého pasáka plavých a strakatých krav, jež tu jdou,

zní pobízivý hlas, hej, hej, hej, hou, hou, hou,

a je to jak dobromyslný rozhovor k zvířatům,

jež pokojně z koryta pijí a vyjdou pak ke vratům

a velkými zraky se dívají na cestu v houpavé stíny,

jíž každodenně se ubírají k lesům a na pastviny.

V mlčících polích zrající obilí chleby již voní

a slunce vše oslnilo, až oči ruka cloní,

daleké město svítí i vsi, vše jak ztrnulo v tichu,

jsou zjasněné temné zřít lesy. jak blížil by se sbor mnichů.

A silnicí na dohled, život se klikatí stále jak had,

ti chodci i jedoucí, krav a koz, koní nepřetržitý řad,

vše zdvihá mračna prachu v žhnoucího slunce odrazu

a připadá mi, že to karavana hledat jde oasu.