Rozhled. (Poslední hodina věrného katolíka.)

Na lůžku čistotném stařeček sedí,

hlavou mu probíhá myšlének roj,

v očích mu vysýchá slziček zdroj,

vážně a pokojně kolkolem hledí.

Víť on a miláčci jeho též vědí,

že mu již nastává poslední boj,

k němuž si horlivě chystával zbroj,

občas jen perla se z oka mu cedí.

Bohu tak, děkoval za pokoj nitra,

kterýž v něm ustálil téhož dne z jitra

služebník Ježíšův, nábožný kněz.

Tělesné bolesti statečně snášel,

zraky své důvěrně k nebesům vznášel,

duši mu netrudil nižádný děs.

Promluvil: „Manželko, pojď ke mně blíže,

v tobě nám od Boha zlatý sloup dán,

za lásku upřímnou zaplať ti Pán,

posvátná láska nás na věky víže!“

„Děti mé, slibte mi u toho kříže.“

,Uctívat budeme svatých pět ran‘;

takto nás spojí zas v nebesích stan,

na zemi snesete všeliké tíže!“

Zvroucněle požehnal ženu a děti,

při tom se započal jeho hlas chvěti,

rychle však navrátil jemu se klid.

Říkal pak modlitby tichoučkým retem,

duše šla do nebe blaženým letem,

v očích mu skleněných vyhasnul vid.