ROZHLED S VÝŠIN.

Mně hoří země omamnými růžemi

jen na nejvyšších zledovělých stupních.

Lavina cestu zastoupiti může mi,

mráz pohltiti touhu slov mých vstupních.

K věčnému tanci blankyt otvírá mi

nesmírné hlubiny,

kde v oknech chrámů svítí drahokamy,

obrovské rubíny.

Kam vnesete mne, větry, všude porostu,

jak zrno padnu v čelo skály zryté.

V pozadí pro mne v mléčné dráhy podrostu

fialy kvetou budoucí a skryté.

Sní v dumách snad, až přejdu přes propasti

nesčetných životů,

že jako strom se bude zlehka třásti

nad nimi v šumotu.

Mlčící dálky jako moře bez hnutí

v čekání usínají pod oblaky.

K nim pošlu slova na ohnivé peruti,

naházím na ně písní rudé máky,

ať ozdobeny nekonečnem letí

jak krůpěj z poháru

a po mém rythmu jmou se otáčeti

v života požáru.

K dnům příštím rosou jda, předjitřní míjím stín.

Jsem omlazován krví stále svěží.

Kolika bouřným nocím pohroužím se v klín,

než zazní zvony s posledních mi věží?

V modlitbě žití růžencová zrna

se vystřídávají,

nebesa otevřená jsou jich plna,

hvězdami padají.

A světlo ke mně blíží se jen vichřicí,

závratí propastnou mne uchvacuje;

je tančící a rozpoutanou bystřicí,

jež pramení se na dně modré sluje,

paprsky bílými mne oslepuje,

když, zlatý soupeři,

ó slunce, vůz tvůj tiše vystupuje

v tmy bleskem udeří.