ROZHODNUTÍ

Milenko moje, v krátké době

už stokrát mně to zmátlo smysly,

že sotva hodíme se k sobě.

Tys útlá a já poznal mnoho,

co zaplatil jsem těžkou daní,

a nevím, jak tě šetřit toho.

Mé srdce váhá – leč tu zrovna

v tvé očí zřím a dej mi ruku! –

mně páteř bůh snad tenkrát rovná.

Jak tětiva jsem v ruce jeho

i prsty cítím, jak mne svírá,

mne váhavého, zkroušeného:

tvá něha když mou duši přímí,

buď mou jak já i se sny svými!