ROZHODNUTÍ.

„Slyšte, rytíři boží, připravte se již k boji“ –

venku tak zástupy pějí, horlivé pro kalich Páně.

Žižka píseň tu slyší, nad Písmo schýlené skráně,

badaje, čemu ho učí –

myšlenky v hlavě se včelami rojí

a bzučí.

Slyšíš, rytíři boží?

Husa, k pravdě jenž volal, spálili plamenem drva –

a to byla oběť jen prvá.

Nové a nové ji oběti množí,

až celá tvá země se promění v obětnici

a celý tvůj národ v kacíře na hranici.

Proklel jej papež, když kalicha Páně se nezřekne,

křižáky svolá, když v tvrdosti pravdy své nezměkne –

nebude Husova národa,

ducha když svobody nevzdá se, papeži nepoddá.

Zikmund, král nevěrný, s ním se již radí,

jako dřív Husa, celý tak národ zradí.

„Připravte se již k boji,“

národ ten volá po městech, na horách,

když mu nedají píti z kalicha v chrámových prostorách.

V nadšení stojí

na pravdě, kterou mu odkázal Hus,

odhodlán nevzdat jí ani jediný kus,

srdce v plameni,

ruce k zápasu ztvrdlé jak žulové kamení.

Sněhy v slunci úprkem jihnou a tají,

bystřina k bystřině potok a z potoku řeka –

lid na vůdce čeká,

množí se, množí,

volá k nim, větrem co korouhve vlají:

„Slyšíš, rytíři boží?

Dal jsi se ve službu pravdy, že nedáš ji tisknouti –

boj snad vzhoří, než můžeš se nadít.

Strojí se pravdu křižovat, pějí už kohouti –

nesmíš jak Petr ji zradit.

Boží zde bojovníci v halenách, mozolných rukou

již na bránu budoucna tlukou,

čekají na tě, že pro pravdu životy složí –

slyšíš, rytíři boží...?“

Slyší, však Písmo zažloutlých listů

zve jej, by naslouchal Kristu,

Pánu dobrému světa všeho,

za jehož dal se vidinou:

„Obrať meč v místo jeho,

nebo všichni, kdo meč berou, od meče zahynou...“

Meč svůj v pochvu má obrátit –

a dole jej k zápasu volá lid

vida, že valí se na něj divoká záplava

za to, že pravdy se nevzdává.

Meč má zahodit, který jej v boje vodil,

když se tisíce mečů brousí již na Čechy,

by jim odňaly svobody podíl,

by jim ode rtů vzaly kalich nebeské útěchy.

Tisíce mečů již chystá se k ráně –

a on by zhřešil, svým pravdy božího zákona bráně?...

Myšlenky v hlavě se včelami rojí

a žahadly bodají:

Co učiníš? Sáhneš po meči k boji,

či po míru šalmaji?...

Ruka přemítla v knize – a Písmo hovoří:

„Bič z provázků udělav, všecky je vyhnal z chrámu...“

On, Kristus, jenž bouře tišíval v lidech i na moři,

když hrozily duším i lodím a prámu,

sám beránek tichý,

jenž neotevřel ni úst, když vedli jej k zabití

žoldnéři, poštváni knězi a mnichy –

zde, uviděv křivdu božího domu,

hněvu dal bytost svou schvátiti,

na rouhače propukl zaburácením hromu,

když ozve se z lůna skal,

a vztáhnuv rameno z chrámu je vymrskal.

Tak i lid Husův pro věc boží se bouří,

chce jen čistotu duší, i světských i kněží,

pít chce z kalicha nápoj Páně,

slovo chce boží svobodně slyšeti,

chrám chce božího zákona učinit z Čech –

a za to se na něj chystají k ráně,

rozbíhají se na něj v zuřivý běh,

kupčit se chystají v chrámě, v divoké řeži

vyhubit símě boží v nadějném poupěti,

spálit je v ohni a kouři.

„Ne, toho nebude, při sám Bůh!

Za boží zákon k druhu druh,

ať kdo chce, proti nám brojí!