ROZHOVOR.

Noc moře temna rozlila juž na zem,

ji v poháru jen krůpěje hvězd zbyly,

jehož dnem byl nad příkrým skalním srázem

zjev měsíce tichý a zasmušilý.

Já noci děl: „Co neseš mi, o paní?“

A ona řekla: „Nesu klidné snění

všem sklíčeným a v hrudi záři ranní.“

Já smutně řekl jen: „To pro mne není.“

„Já nesu vůni, jež jest olej v rány,

a chlad, jenž ledovým obkladem skráním,

jsem hrobem, v němž se skryje zlosyn štvaný.“

„To pro mne není,“ děl jsem s pohrdáním.

„Dám milencům lesk luny drahokamu,

besídky, lože vystelu jim zlatem,

slídiče všechny mylnou stopou sklamu.“

„To pro mne není,“ děl jsem s bolným chvatem.

„S měsíčných nití pevný provaz spletu.

Vyšplhej po něm, kde se vstříc ti vrhá

dvou bílých ramen peruť, něha retů.“

„Dost! Přestaň s láskou, mně to srdce trhá!...“

„Na mléčné dráze, na svém hrdle bílém,

mám pro básníky hvězdných perel šňůru,

k níž často zří v úsměvu zasmušílém.“

„Věk z poesie udělal mi stvůru.“

„Mám sladké víno, zapomnění všeho

a sílu liju v údy k nové práci

nad ruinou dne žití ztraceného.“

„Té netřeba mi, mám svou resignaci.“

A noc se hrozně rozhněvala náhle:

„Tmy bahno mám, jež tebe, bídný, rdousí,

jed květů otravných pro srdce zpráhlé,

jsou hvězdy hroty mečů, které brousí

si život na tebe, jež v hruď ti vrazí,

jsem děsná tma, zrcadlo duše tvojí.“

„Ta odpověď, jež do duše mne mrazí,

jest pravdiva, jen ta mou touhu zkojí!“