ROZHOVOR NA MOŘI.

Šlo k jitru pomalu. Tři muži v lodi byli

a veslovali rázně a z paží plných síly.

U přídy třetí seděl a s duší dojatou

a okem vzníceným zřel v říši hvězdnatou,

v chlad jitra v togu úžej se halil řasnatou.

„Hleď, svítá, celou noc co jsme se namořili!“

Ten slyšel, u přídy jak tiše hovořili.

„Ba“ – druhý děl, mu v hlase smích pohrdy se třás’ –

„mně zdá se, Dionysios že zle napálil nás,

chtěl buldok žrát – zde kost! Ať hryže!“ – Zmlk’ hlas.

„A hryžem celou noc!“ – děl druhý pohrdavě,

a prsty poškrabal se v chundelaté hlavě.

„Jej prodat můžete si! – K smíchu je to, dím,

jen dál, co možno odsud“ – Ten s vousem ježatým

brouk’ temně: „Mně se nezdá, že napálil nás, vím!“

Ran opět vesly pár... A nebe se již rdělo.

V sluch tomu u přídy zas cosi zaletělo.

„Jej prodat můžete si! – Je filosof – Ba spíš

bych řekl, augur je! Zří stále k nebi výš,

v zvěř začaruje nás dřív, nežli slova díš.“

„Máš pravdu, celou noc tak marně brázdit vodu,

viď, brachu, raděj’ ho pustíme na svobodu!

Ku práci nebude, ač muž prý velkých vloh...

Kdo filosofa koupí? – Nám spíš by škodit moh’,

než prospět – Vysaďme jej tamhle na ostroh!“

Pak chvíle úvahy... Rozpočet zisku, ztráty.

„Ba, skoro bude líp,“ děl onen chundelatý.

O křemen veslo skříplo. – V slunce první svit,

loď stála u břehu – kraj freska v moře vbit,

se shlížel ve vlnách... Děl druhý: „Můžeš jít!“

Tu Plato u přídy se na ta slova vztyčil

s velkostí archonta, v tváři mu úsměv klíčil,

postoupil mezi oba, co slunce paprsk tkal

mu kolem hlavy jas i vousem jeho plál,

jak volně v prosté říze muž mezi muži stál.

Sáh’ rychle v záňadří, dvě mince chlapům podal.

„Já nechci, zadarmo by buldok svou kost hlodal,“

ku prvnímu z nich děl, „dík přijmi, brachu můj,“

a ku druhému zas: „Ty jedno pamatuj,

ani od krále zajíce v pytli nekupuj!