ROZHOVOR SE SRDCEM

Dnes nebylo se čeho bát.

Jen smrti, jdoucí bezhlasně

po listí spadlém předčasně,

po měkkém písku promenad.

Sežloutlým prstem ťukla v květ.

A opadal. Ted’ ťukla v list.

Ledovým zrakem v tisíc míst

už přimrazila krovek let.

Háj listím plakal. A ty? Čím?

Mdlé ptáky někdo ulekal,

rákosí seschlé v půli rval,

zasypal stezky jehličím.

A růže? Sotva tušila,

kdo na ni dých’... Jak zklíčená

a jak je svadlá, ztišená.

Snad bolest „ne“ ji ubila?

Ó srdce! Zda bys uhádlo,

proč překotný tvůj byl tak spěch?

Viď, srdce mé, ty nejsi z těch,

bys bolestí „ne“ uvadlo!

Buď jenom klidno. Listí pád

se právě tebe netýkal.

Já ničeho se nezříkal.

Dnes ničeho se není bát.