ROZHOVOR

– Mírnost a láska má bez konce jest.

Za hory hříchů tak malý trest –

a přece lkáš! –

– Vždyť proto jen lkám, proto naříkám,

že hrůzou své viny se zalykám

a v hlubinách srdce zpuchřelého

lituji milosrdenství tvého.

Sejmi je s hlavy mé! –

– Ty, který neznáš ni příštího dne,

ni drobtu jeho – můj synu,

což zná tvoje srdce nehodné,

což zná svou vinu?

Líp bylo by,

líp bylo by, kdybys mému jménu lál,

než lásky mojí litoval. –

– Kdybych se staletí kál a mučil a všeho se, všeho zřek’,

i svého jména i přátel jmen i svatého jména tvého,

a kdybych vystoupil na tisíc hor a přeplaval tisíc řek –

zeje a zeje propastná hrůza srdce zpuchřelého.

Ty jediný jen,

který dovedeš navršit běd a ran,

mně navrať klid, že bych zkolébán

byl přísností trestu tvého.

Bij mě a trap!

Že znovu volám: Já naříkám, lkám,

že bezedná moje vina –

že tebou odplatě unikám,

kdy hřích mě k rozlomu spíná,

že s hrůzou zřím den se šeřit,

kdy zpupnost má zasype lásku tvou,

kdy zvrhlému budeš zástavou. –

Ó, jaký pád!

Dej, abych zvěděl, že potrestáš,

dej znáti, že smrtelnost hříchů mých znáš,

a rci: Tak ji zatěžkám neštěstím,

že k zemi přimknu tvou šíji.

Dej věřit, že stihneš mě trestem svým,

dej věřit, že člověkem žiji! –

I děl hlas: Dle tvého pláče buď:

výkupné proklatců z pekel znej:

skutky své lásky proklínej

a zoufalou láskou pomiluj,

co v bezedno zatratil ortel můj –

a zamykám pláč ve tvou hruď.