Rozhovor.

Poslední záře hasnoucího dne

vysokým oknem do komnaty padá,

kam štíhlá dívka, blouznivá a mladá

si k vyšívání denně usedne.

A on, jenž má ji z celé duše rád,

jí naproti si sedá, tiše čte jí,

či mlčky hledá v dívčím obličeji,

co přešťasten tam našel nastokrát.

A ona zatím šije, k stehu steh

se pojí zlatem, v lásce jak den ke dni,

co zatím tam, kde zpiti blahem jedni,

ti druzí hynou v těžkých bolestech.

On ptá se pak, čím byl jí dnešní den,

a dále mluví o včerejším tanci,

o toilletách dam i o romanci,

již zpívala mu, že byl okouzlen.

Však ona mlčí, teprv za chvíli

se ozve tiše, při včerejším plese

jak žárlila, že viděl v baronesse

víc, než-li v ní... a hlavu nachýlí.

A opět pausa – bůh ví čím to jest,

že milí v řeči váznou, plní dumy,

a víc že vždycky sobě porozumí,

když dívají se v oko plné hvězd.