ROZHOVOR

Řekni mi, zamlklá s nocí, jež plyne

v přízračném sněžení hvězd,

kdo jsi a v jaké chceš zahrady jiné

kroky mé s úsměvem vést’?

Řekni mi, žádoucí, co vzpláti může

z polibků našich a zkvést’?

Řekni mi, planoucí červnová růže,

štěstí své sevřít’ jak v pěst?

Pověz, ó pověz, jak zastavit’ vlny,

spějící v slast naši vnést’

hoře a rmutu proud dravý a plný

s života divokých cest?

Řekni mi, v každý proč pocel se vlíná

chut hořká, mstivá a zlá,

srdce jež kleštěmi žhavými spíná,

otravným plynem v něm plá,

ve dnů jas bílý proč šedý kal stříká

odvěčných démonů msta,

ve chvílích slávy proč u pat mých vzlyká

krvavá slina života?

Milý, jsem úsměv a příslib a ráj,

opojné víno a taj,

vůně jsem větru, jež nad zemí hrá,

v kalichu růží jež zrá,

na rtech mých roztaje hoře i žal,

duchových napětí pal.

Vezmi mne, za noci hořící tmou!

Polož se v náruč mou!

Hvězdy se zrcadlí ve zracích mých,

zář světů neznámých.

Šílenství, v krvi mé rudě jež vře,

srdce mé otevře.

Daleko ode mne smrti je stín!

Horká, jak země klín,

tělo mé, vzňaté jak v hlubinách žár,

ňadra má, proudný var,

všecka, jak jediným plamenem v tmách,

ztravuji života hrůzu i nach,

vdechuji hoře a úzkost i slast.

Láska má, silnější nad lidskou strast,

v dlani tvé oddaně za noci hoří,

v lokty tvé touží se na věky klást’,

vzplát’ v tobě ohněm, jenž sžehá i tvoří.