ROZHOVOR.

Muž s ženou vyšli, pohřby za nimi,

domovy ohořelé.

Vzduch mrazný zvučel zvony ranními,

výčitky plny žele.

Smír do přežitých padal výčitek,

jak bez pláče šli němi,

v podzimní stromy suchých do snítek

svit rozrůžověl zemi.

V jich mlčení cos jako mrtvý zmar

když zlobou doburácí,

i jako klíčení a závan jar

když zadýchne, se vrací.

Pak řekla ona: „Šťastni z málo chvil

jsme mohli býti oba“.

Tu on: „„Já na lásce se prohřešil.

Vítězem byla zloba““.

Dí žena, okradená o děti

a tušící jen zpola

proč musila se za vše styděti,

v boj šílenství když volá:

„Snil’s o královstvích, zemích, o moci,

řeč mateřskou, jež sladká

chtěl’s, aby zapomněli otroci,

množící tvoje statky“.

„„Mně mužná vracívá se šílenost,

když zisk a sláva svádí.

Vždy sestárlá mne tísní minulost,

po novém toužím mládí““.

„Tys nikdy nebyl jiný, do sázky

dal’s mně i rod svůj, zemi,

žes krev dal za svobodu bez lásky,

tak do pláče vždy je mi“.

A mlčky potom šli a pokojná

zářila dálka živě.

Tu jeho duše hrdá, výbojná

tak praví lítostivě:

„„Já za krok malý v před jsem prolil krev

tvou, svou i našich dětí.

Zas násilí a vražda byl můj zpěv,

co chtěl jsem lidství pěti.

Tak chci dnes dorůst, aby duše má

se láskou přerodila.

A krev-li mluvit má, by oběma

nám povždy svatou byla““.

A políbil ji: „„Hrůza z našich ztrát

z tvých zraků mizí s klidem.

Žít nadějí, ne hanbou umírat,

zvěstujme lidem““.