ROZJÍMÁNÍ. (I.)

Kdož nesoucítil s smutným ducha rekem,

Jenž klopotil se trudným dlouhým věkem?

Jehož se nohy bídou proplítaly,

Než k cíli želanému se dostaly?

Jak probděl noci, proželel své dny,

Jak před zraky se rozplývaly sny!

Konečně bouře kol se utišila

A v dlouho hledaný se souzvuk slila!

Dost pěkný napotom mu večer nastal,

Ladný a tichý v okresu svých drahém,

A po všem, co kdy zkusil, co kdy zastal,

Po bouřích v přístavu se octnul blahém! –

Však v pozdní večer! – den již ztracený,

A utrpením věk mu zkrácený!

Života květy dávno spadaly,

Mladosti snové navždy odvály.

Loď ovšem došla přístavu – leč jak?

Hle, ztroskotána – pouhý vrak!

Muž prácí zlou unavený,

Svěžesti pružné zbavený,

Viz, pokraj hrobu zašlé zkoumá dny!

Na hlavě řídké šediny,

Z hlubokých šacht to vykopané

Jest stříbro, hoří znamenané.

Onť orlem býval – zlomena mu křídla!

Nemožný více k nebi vzlet,

V nízká si ustlav lidí sídla,

Bolestně hledí v dny své zpět.

Co mdlá tam duše jeho shlídla?

Marnýť ten pozdní poklid – praví –,

Kde i zpomínka mne unaví!

Jsemť zlomené jen obraz třtiny!

Před sebou zřím už hrob jen tmavý,

Za sebou zpustlé zříceniny!