ROZJÍMÁNÍ. (II.)

By Karel Sabina

Viz, kterak osamělý, ubledlý tam sedí,

Zsinalým zrakem v mdlý kmit lampy hledí.

Přemýšlí o tom, co mu v srdci zňalo,

Co duši hnětlo, mysl rozervalo?

Sestárnul při myšlenkách, jiným živ, ne sobě,

Nezískal ničeho po dlouhé strasti době,

Než otázku – jakž bude asi v hrobě?

Kdo jest? co chtěl? však vy ho všichni znáte;

Že pro vás bděl, toho si nevšímáte.

Vždyť hřích to jeho, věren přesvědčením

Že zůstav svým, nevzdal se poblouzením,

Jimiž své duše churavé kojíte,

A že to pravdy jsou, se domýšlíte!

V myšlenky službách stoje za sborem

Se vyvolenců hnal se světla práporem.

Kdež jsou, k nimž nebohý se přidružoval?

Kde sláva jejich? mzda? vítězné věnce?

Jen s ousměchem se potká hled snažence,

A outrpnost nad blouzněním šílence

Nevděčný svět jedinou mzdou podává.

Jinak i jinače se odsluhuje

Každému, kdož v něm jiskry probuzuje.

Tam jeden z plamenů, slyš, povolává,

Tam druhý bídu před světem schovává,

Tam jiný vyhnán po domovu touží

A jiný zas se v vazbě k smrti souží!

Kde šerý cíl, po němž se tito hnali?

Skvělý prý anděl naň je poukázal,

A přísahou se každý z nich zavázal

A na ramena svá své kříže vzali

A na tuhé se cesty všickni dali

A vyšli hledat město zvěstované,

Sídlo blaženství lidstvu prý chystané.

Kde jest to sídlo? v záplavách, hle, večerních

V moři rubínů ztopený tam svět!

Kdož v nebe zřel v nejkrašších zjeveních,

Kdož zřídlem krásy svůj kdy sílil hled,

Kdo v ideálů kdy se ztápěl říše,

Ten poznenáhle na čarovné výše

Pohlížeje, snad pochopí to nevýslovné

Blaženství, jemuž žádné v žití rovné! –

Či přízrak to jen? mocí nadvzduchových

Hra klamná, co z požárů purpurových

K útěše lidstva vystupuje?

Pouhý to klam blouznivcům se zjevuje?

I daleko zářící města brány,

Jež k sobě táhnou země velikány.

Jsou pouhý přelud, pouhý přízrak jen,

Blouznivců marný, svůdný pouze sen?

Och, hle, ty brány uzavřeny jsou;

V čí rukou chovají se ráje klíče?

Marně se sápeš k výši, mladé lvíče!

Kam ani orel nedolítne přede tmou,

Jež zrak mu zastře, peruť poláme!

Vždyť teprv cesty pravé hledáme.

Jeden pod tíží kříže svého padne,

Druhý v snách stoupá – a procitna zchřadne!