ROZJÍMANÍ NA ROK 1895
Ó roku nový, nenarozen
byls plačtivé už robátko,
jsi výjimečně zase zplozen
a pocítíš to zakrátko!
Pták, jenž tě přines’ v noční chvíli,
už s fiaskem v klín věčna vlít’,
a králové tři roztomilí
jdou soucitně tě potěšit.
Věz, drahé bébé, na ty krále
že v Evropě pad’ klevet los,
jsou fešáci prý atd. –
no, povídá se všelicos!
Sám zakusíš už ve dnech příštích
tu pestrou jejich reklamu,
jsou na kartách i na jevištích
a nejčastěji na flámu.
Svět vydrží však při všech žalech,
byť vládní prst naň stokrát sáh’
ať v novinách, ať v kriminálech,
ať v dvojjazyčných tabulkách!
Stem zábav přesto tobě kývá
a masopustem blázní již,
vždyť mládež třeští odjakživa,
a sám ty toho zakusíš,
až lehkonohé svůdné dámy
tě udolají vděkem svým,
až tvoje oči tílkem zmámí
a tvoji hlavu šampaňským;
až poznáš, jak se v luzných žertech
ctnost, mládí, zdraví utrácí,
jak při pitkách, jak na koncertech,
kam jdou se nudit hlupáci.
Ó mladý roku, tebe bude
pak v nocích bláznit dívčí vděk,
to bude špatných básní všude
a písniček a hubiček!
A ráno přijdeš s kocovinou
a usneš, kam jsi sebou flák’ –
však večer půjdeš s hlavou línou
přec ke Glaubicům na březňák...
Čert zimu vzal i maškarády,
Prch’ špaček kraji dálnému,
čtvrt leta pryč, je březen tady –
a ty jsi pořád k ničemu.
Tvé předsevzetí spláchly deště,
míň peněz je a dluhů víc,
jsi výjimečný pořád ještě –
a činže bude za měsíc!
Ó nový roku, marně chvástal
se přebytečným mnohý plat,
čas soudní výpovědi nastal,
a ty se musíš stěhovat.
Svůj kufr odvleč v potu tváři,
když jiní ti ho nenesou –
věř, jen ti pražští uzenáři
v svých domech na tom lépe jsou!
Svět nezměníme lamentací
– už stár je, hochu, pln je děr! –
bud vesel z jara jak ti ptáci,
pojď do přírody, en plein air!
Sport vodou, zemí, vzduchem svistí,
vzplál v šorfšicích i v národu,
a v polích sedí pleneristi
a opravují přírodu.
Ó jinochu, tys jarem spleten!
Vše nastává, vše povstává,
zas budou stávky, první květen
a hospodářská výstava.
A v lásce vzrostlo nové listí,
a rve je každý lotr, ha!
Ó rendez-vous, ó randalisti!
A mládež všechno promrhá!
Já na svou mladost vzpomínám si,
tys myslíval jen na pletky –
svůj seber vak a prchni kamsi,
než přijdou jejich následky!
Strč v kufr plány, límec, dýmku
a na ramena nohy vem,
kup jízdní řád si u Vilímků
neb odleť honem balonem!
A vrátíš-li se, vrať se domů
v ten líbezný a sladký čas,
kdy zrají hrušky v stínu stromů
a posvícení bývá zas.
Jsou muziky a tancování
a koláče a husí kvil,
vše ve slovanském vyšívání,
jak Aleš by to nakreslil.
Čas pokročil, a proto zkrátím
to poučné své kázání,
tys pořádně už vyrost’ zatím
a svět ti zvolna odzvání.
Vše dozrává už v podzim příští,
ty šedivíš už potají,
a vítr fičí po strništi
a staré panny vzdychají.
Teď jdeme už jen v pole holá,
jež slunce svitem pozlatí,
kde stínem zpola, sluncem zpola
se nesou draci strakatí:
ó, máš-li tchyni, domu hrůzu,
k níž sladkým jsi jen na oko,
jak draka drž ji na motúzu
a pusť ji hodně vysoko!
Vše pomíjí, co bylo slavno,
a jeseň zemi malátní,
list fíkový už zvadl dávno,
teď vadne listí ostatní.
Sbor básníků své pozbyl slávy,
hvězd nechal, nymf i slavíků,
čert věnce vzal i dobré mravy
a nechal jenom kritiku.
(Sem patří ještě kapitola,
a co v ni patří, také vím –
však tiskový mě zákon volá,
a já ji radši vypustím.
Vždyť na Karláku slýchá Hálek
zpěv ptáků v klecích po ránu –
mě osud ptáka Čížka zalek’,
a proto zpívat přestanu.)
Ó, kde jsi, květne, v jara hříčkách
jenž krášlíval jsi země kment?
Teď v plískanicích, o Dušičkách
se připravujem na advent.
Rok nový na dědka se změnil,
už do hrobu má jenom krok,
a kdo se letos neoženil,
ten musí počkat napřesrok.
Svou lamentaci končím chudou
řka u Vilímků: „Nemohu
už déle básnit, svátky budou,
i potřebuji zálohu!“
Ó veršotepče, strachu zanech
a se svým smiř se osudem,
přec živi jenom o kaštanech
tu celou zimu nebudem...
Je dozpívána píseň naše,
i kyne úděl lákavý,
vždyť jistě místo Mikuláše
nás ztříská kritik z Moravy.
Je nedostupná jeho výška,
a klaní se mu česká zem –
pojď, po Ježíšku u Ježíška
ten výprask nějak zapijem!