ROZJÍMÁNÍ

Oblačné zjevy pílící v dáli,

přeludy světlé v mysli tvé vzňaly,

touze tvé daly peruti vzletů

do sféry krásy duchových světů;

zapomněl’s, že chlad okovů tíží,

které tě k zemi osudně víží.

Poutníče, který schyluješ hlavu,

nasloucháš drsným výkřikům davu?

Naděje luzné na luzích kvetly,

oči tvé plály slibnými světly,

věřil jsi bližním s prostotou děcka,

nadšením žehla bytost tvá všecka;

zapomněl’s, že zášť dneska či zítra

otrávit může pramének nitra.

Poutníče, který slzy své skrýváš,

v pohádce dětství vzpomínkou dlíváš?

Miloval’s ženu pro její něhu

jako nach růži slunného břehu,

toužil jsi po ní pro vůni čárnou,

toužil jsi po ní pro krásu žárnou;

zapomněl’s, že svým objetím paží

v srdce i trny klamání vráží.

Poutníče, který skonáš kdes v tichu,

pochopíš jednou písničku smíchu?