ROZJÍMÁNÍ.

U nás je, chval bůh, všeho dost a žádná nouze není

o možnost, býti veselým a míti vyražení.

Kdo piješ rád, nu směle pij, co nevypil bys k stáru,

vždyť beztak síla národní se prýští z pivovaru.

Jen pivu za svou povahu jsme zavázáni k díkům,

jeť ono v těžkých hodinách jak sladké narkotikum,

a lidé žitím zrazení pod bílou jeho pěnou

mír najdou – byť jen zdánlivý – a klnout zapomenou.

A mravní z něho prospěchy? Ty nelze hradit vodou,

neb vezdy genij národa se vznáší nad hospodou,

kde různí lidé věhlasní svou trudnou žízeň hasí

pro blaho, rozkvět, velikost a pro budoucnost rasy.

U nás je, chval bůh, všeho dost, až začasté se věru

nás rozpačitost zmocňuje a těžkost u výběru.

Hle, ženy! Kdo by netoužil, jsa mužem, míti ženy,

v nichž smysl toho života jest jaksi obsažený!

Mít ženy vždycky žádoucí ve věrnosti i zradě,

jest naplněním života po pivě v druhé řadě.

A cokoliv už bylo knih kdy napsáno a čteno,

na všech co signum původu je sladké ženy jméno

a proto ty, kdo piješ rád a poměry znáš zdejší,

si můžeš dopřát požitek o ženu složitější.

Neb ke všem možným potřebám jsme přihlíželi zpředu,

na potaz vzavše kulturu i dějiny a vědu.

Pln pivních par, pln tužeb, muk, jež vzpínají se k ženě,

tu najdeš lásky surogát tak skrytě, utajeně,

beze všech mravních závazků, jež z této věci činí

kus sociální úlevy a pravé dobrodiní:

za základ taxa jednotná a poskytne se ženství.

Nuž vzhůru, pivem napiti, přes lidské důstojenství!

U nás je, chval bůh, všeho dost, však třeba za to míti,

že pití, láska placená as málo ducha sytí.

Duch rovněž chce být nasycen, jak naše tělo žádá,

a to je v našich poměrech dost nepřístojná vada;

tu velká mravní pochybnost nám v slovech stoupá na rty.

Budem v té věci bezmocni? Ne, ještě máme karty!

Hra v karty, kterou sílí duch, je mocná vzpruha žití,

a člověk velkost morální v tom krátkém boji cítí,

jak v zápolení s osudem své trumfy na stůl metá,

proti nimž sláb je celý svět a věci toho světa.

A v chvíli té se v základech sám vesmír může kácet,

však člověk zmohl osud svůj a táhnul... jednadvacet...

U nás je, chval bůh, všeho dost, jak podotýkám znova,

a proto lze číst s úsměvem ta hořká moje slova,

neb kdož ví, jakým způsobem já v soukromí svém žiji,

a slova jsou jen tištěná a skutků nezabíjí.