ROZKAZ.

Král Václav zlekán mysl tratí;

byl popřál bujné zvůle z míry

těm horlitelům nové víry,

ač soptili naň římští svatí.

Však dosti poškádlil je právě

a mdlý, jak lovec po štvanici,

mněl, že to stačí za Kostnici

a za znectění české slávě.

Syt odvetou se k davu zazlil,

že nezná konce hře té zpupné;

kdož ví, nač smělý chtíč svůj upne,

král kdyby se s ním déle mazlil?

Vždyť již se utkávali zbrojí

a na krev o chrámy se rvali,

již útokem je nazpět brali

z ruk papežencům podobojí.

Boj vřel a doutnal v Prahy lůně

a bouře duněla již dálkou,

brat Sigmund hrozil svatou válkou –

a král se zachvěl na svém trůně...

„Ne, nezviklá mi diadému

tvá nevázanost náruživá,

a nepovládneš, luzo divá,

ni losu země té ni mému!

Vy vzteklí trpaslíci malí,

sám skrotím vás jak divé oře,

a vašich vášní řvoucí moře

mně přes hlavu se nepřevalí!“

I poslal Praze s Vyšehradu

již rozkaz tento nenadálý:

Ať každý věrný měšťan králi

zbraň svoji vydá bez odkladu.

„Tak žihadlo jim vyrvu záhy,

těm sršánům, než orla píchnou!

Jak po hromové ráně ztichnou,

a mír se vrátí v staré dráhy.“

Král čeká, slouchá a se táže

co chvíli milců: „Jak je v Praze?

Zdaž libosť má v mém přísném vzkaze,

a kdy již splní, král co káže?“

Však stále stejnou odvěť slyší:

„Nic dosud nepřinesli vzhůru.“

Král vínem plaší s čela chmuru.

„Proč, blesky boží, jsou tak tiši?“

A milci úzkostí se třesou,

až náhle dobrá zvěst se šíří:

dav hlučný k Vyšehradu míří,

a zbraň se leskne, zbraň již nesou!

A přinesli ji! Opásána

jsou zbraní bedra všech i boky;

v jich čele Žižka jednooký,

se blíží před tvář svého pána.

„Viz, králi, nás,“ dí vůdce směle,

„tvé vůli věrni, odhodlaně

ti přinášíme svoje zbraně,

však s nimi krev a srdce v těle!

A v duši kostnický ten plápol,

jenž za pravdu nám umřít káže!

Hle, přinášíme s meči paže,

jež s celým světem půjdou v zápol!

Jen vel, jsme pohotově k boji!

Jen rci, kde nepřítel tvůj divý?

Mřít za tebe jsme žádostivi,

ó králi, s touto v ruce zbrojí!“

A pevně meč svůj Žižka třímá,

jak zbraň svou každý; zjevno jesti:

těm nelze vyrvat zbraně z pěsti!

Až krále divná úzkost jímá.

A myšlenky v něm krouží matné

a tepny jeho vírem tlukou;

on propouští je s meči v rukou

a s chválou věrnosti jich statné.

Tak navrací se v čele davu

Jan Žižka; král zří za ním temně,

a jeho los i los té země

již valí se přes jeho hlavu.