Rozklenout srázné sametové černo

Rozklenout srázné sametové černo

zježené třpytem štíhlých hlatí zrady,

sírnatá, modrá stopa pohany

se seče s kostíkovou plochou smíchu.

Napěchovány rudé holé stromy,

zelené květy na nich hustě hnízdí,

ježci, jak koule hladcí, kutálejí

načepýřenou myšlenku

uškrcenou.

Vyslyš mé štkání, tmavozraký reku,

brněním oděj mě své nelásky,

ujařmující smutek srdce promyj

hněvivým tryskem tvrdých nálezů.

Či lépe srázné sametové černo

krabaté klouby rukou, vyhubených,

že měly soucit. Vodstva slzí planou,

a žádný oheň světa neuhasí

ničivý ten požár,

ničivý ten požár.

Mravenci zvící velbloudů se snaží

odvléci stébla – libanonské cedry –

a vysíleným nabízejí mštice,

krásné a duhové, svá medná břicha.

(Vzpomínka na jedno léto,

růjné a znojné léto.)

Vrou kvasné mlhy bělostného mléka,

a kde se protrhly, tam pobřeží,

nehybná, modrá vodstva, taktéž vrak

skácený na bok. Těžce oddychuje

Jakubovým snem,

snem Jakubovým, nikdy nemdlícím.

Vyslyš mé štkání, orlonosý reku

odlidštělý!

O tvojí tvář tříští se prškou znoje

myšlenka, která hraní v krychlích, skvělá.

Nozdry tvé, libou vůní unešeny,

bijí jak křídla.

Čtyřstopí trpaslíci zahrabují

do sypkých oblak nibelunžský poklad,

a v pohyblivých runách, psaných hady,

lze s jarou myslí čísti hrozné kletby.

Myšlenka liběvonná, skvělá krychle,

v rekově tváři poprašek třpytný –

Bachraté žáby rodí bohatýry

a s dívkami je zakrslými žení,

jimž daly elfy život. Kněží pláčí,

těm sňatkům žehnajíce, a rek-svědek,

ojíněn myšlenkou,

smíchem říhá.

Vyslyš mé štkání, křídlonohý reku!

Vykřičník štíhlý, odmítavý trčí.

V úderný blesk se lámeš, věčnověká

průtrži srázné sametové klenby

černa.