Rozkoš svrchovaná

To rozkoš nejsladší, jíž nerovná se,

dí milenci, dvou duší splynutí,

jež Vesna vynutí,

když tančí po březích v své nahé kráse.

Ach, rozkoš sladší je, dí jiní zase,

to matky láskou k dítku vzplanutí,

na něž jen v pohnutí

pak život všechen toužně vzpomíná se.

Nad obé větší rozkoš trávím skrytě,

víc nežli milenec, než může dítě,

a Boha vzpomínka ten zázrak tvoří.

Toť milenec, jak žádný nezahoří,

to máť, jež krev svou dá mi, mru-li hlady,

a věčnost miluje mne přes vše zrady!