Rozkoše pěna vyráží na rty.

Z bizarních sopek mé duše plameny šlehají žhavé,

v polární záři ohnivé sloupy trýskají nad obzor v dáli,

z jich ohnisek blýskají v syčícím trysku vášní jiskry dravé,

z jich tůní hrozivým proudem rozkoše láva se válí.

Ve varu nitra mého lávy rozbělené kypí násilí bouřící,

na mých rtech sžehnutých běsem vyráží vášně pěna drtivá,

jež v proudu zvlněném pršíc s praskotem hází paprsky hořící,

v touze nedočkavé stříká na rty té, jež jde kolem žíznivá.

Ji v mžiknutí blesku k mým ústům přitahuje rozkoše rudé magnetem.

A pijeme retů svých mžící rosu v polibků vůni z bezedných číší,

ssajeme vláhu srdcí svých výchvěvy zvířených horečným krve letem,

prudčeji duše vlnou blesku se chvěje, až notou nejžhavější vyráží nejvyšší.

A v objetí splynulá těla jedním dechem touhy život pijí,

jediným paprskem v zážehu jisker dráždivých stlumené se oči sytí,

jediný žhavý proud krouží v mozku, provléká se v cévách, až v modré záři srdce se svíjí.

Krev všemi škálami rozkoše zpívá akkordy divé, všemi barvami světla a tmy svítí.

A úpalem sžehnutí sirnatým v zachvění zsinalém klesáme,

poslední záchvěvy cukají krví, v zatmělém procitnutí padají těla v zážehu schablá lživém,

žhavý okamžik rozkoše v ponurých rekviích v dusný pocit umírání se láme,

vše leží v duši shaslé v hořkém rubáši slz na hřbitově živém.

A zvolna zas láva tajemná se v neznámé hlubiny duše pory temnými vine,

zas žíravá pěna rozkoše vyráží na rty mé siné.