ROZKVÉTAJÍCÍ.

Snad přes noc letní rozviješ se divem,

a tělo tvoje, květu hvězda bílá,

víc než-li v roznícení žádostivém

se bude chvíti v jitřním chladu snivém,

jak touha první by tě zarosila.

Ó kdybys věděla jak tuto chvíli

na věky krásnou možno prodloužiti,

s akkordy zvonů, jež se rozvonily

a ozvěnami pod nebesy kvílí,

v nesmírnost propastnou se pohroužiti!

Ó kdybys věděla, že pouze jednou

jsi čerstvým květem v pádu jitřní rosy,

tu dřív, než páry závoje se zvednou

nad zemí, marnou skutečností bědnou,

svůj tvar bys vtiskla jim, ať v dál jej nosí!

Jak lučina, již rozmach kosy čeká,

se rozviješ však, Evo nevědomá!...

Z poháru slasti hoře věčná řeka

do tvého těla hořícího vtéká,

ji chtivě piješ krvavýma rtoma.