Rozličné krachy nad zemí, pod zemí a na zemi.

„Řink! bum! křáp! a bác!

třesk! prásk! šrum! a plác!“

Jak ta slůvka krásně znějí

i líbezně, ach!

Podle těchto onomatopejí

suďte, jak je krásný každý „krach“.

Já však beze všeho hluku,

u nejlepším libozvuku

řeči naší české,

pokusím se ukázati

učeně i dokázati,

co jsou krachy světské

i nebeské.

Tak je totiž dělím já

dle toho, kdo při nich „režii“ má.

Neboť věru žádný

nedovede smrtelník,

třeba byl i kouzelník

dovedný i řádný,

aranžovat „krach“, jakýž se přihodí

sem tam v lůně matky přírody,

na př. spustí-li „hromovládný“.

Když tam ze příšerných

mraků černých

vyrážej' ty jiskry jisté,

jichž znaj' užívat telegrafisté,

aneb blesk když před hromem

s věží líbá se či se stromem –

jak se každý skerčí,

sotva že to zmerčí,

křižuje se, barvu z tváře ztrácí,

zvláště páni od asekurací,

jimžto z ohně škody

sůl jsou v očích – v botě vody.

Podobně mohutný „krach“

je, co v sopek útrobách

vře a bručí,

mumlá, kručí,

až se jednou z nenadání

vychrlí to k nebes báni,

že je z toho hrůza až a strach,

z ženy jak, když dá se do stuchání.

Stejně příjemné znám hosti,

ty, co s úžasnou rychlostí

s temen hor a skal

řítí se, jak svět by zkázu bral,

a jež zovem lavinami,

stržemi neb sněžinami.

Zřídka také budí smích

žert ten, když se na lodích

bleskem vzejme dynamit neb prach,

v strašném rachotu

spůsobí pak „krach“,

po němž trosky lodí, životů

plovou po vlnách.

S ním jsou příbuzni

„krachové“ ti přerůzní,

jež se s varianty se všemi

odbývají pod zemí;

k strašné stupňují se ráně

tam, kde doly jsou a báně,

zvláště s uhelnými vrstvemi.

Za ty – jak se vidí,

nikdo nemůže z nás lidí;

víc je ale mnohem těch,

jimiž lidé druhů všech

obtěžují svědomí i duši

víc snad, nežli sluší.

Abych vkus projevil delikátní,

uvedu nejprve „krachy“ státní,

o nichž z úcty k slavné censuře

ceknu nejmíň radš než nejhůře.

Po nich krachy politické

přijdou a pak válečnické,

ježto bývaj' přezvány

„Hradci“ též a „Sedany“;

jsou-li však diplomatické,

mohou jmenovat se z lence

třeba cařihradské konference.

Krachy bratrsko sesterské

parlamentní jsou a ministerské,

buďže totiž praskne parlament

nebo kabinet – mordelement!

Krachy náboženské

mají časem na svědomí ženské,

jichžto jazýčkem na př. sdílným

rozneslo se, že prý papež neomylným,

z čehož byl pohříchu

po světě krach – smíchu.

Po nich znalecké

přijdou krachy vědecké,

jež se tvoří,

když se starých soustav bludy boří

ňákým velikánem kouzelníkem,

Darwinem, Newtonem, Koperníkem.

K vědeckým pak soutěží

„chemický“ též náleží,

jakož výbuchy jsou plynu,

nafty, nitroglycerinu.

Na vědecké

následujtež krachy umělecké,

skladatelské

a spisovatelské;

na příklad, když na jevišti

drama propadá neb opera,

talentův to naděj veškerá,

jimž se obdivovat měly věky příští.

Zcela všední, takřka pravidelní

krachové jsou divadelní,

když se ředitel některý skráchne,

členům s gážemi – ft! – pláchne,

aneb členové když ředitele

nechaj' osiřet i – věřitele.

Hudební krach světu hlásá

buben rozbitý neb puklá basa;

za to zpěvácké

krachy máme zas,

tenoristovi když sklapne c,

neb když ochraptí po flámu bas.

Stejně mrzuté, jak muzikantské,

bývaj' krachy špekulantské,

třeba špekulace s omnibusy

nebo s továrnou na fidibusy

nebo neúspěch ten příkrý,

jakýž mělo u nás slavné „cri-cri“.

Rovněž „mrzutické“

krachy průmyslnické

a obchodnické,

k vůli rýmu také živnostnické,

na př. když šenkýř pije pivo

v hospodě sám, kde dřív bylo živo;

aneb uzenář když zavřít musí krámek,

že u něho našli pár psích známek.

Takřka ustavičné

jsou teď krachy železničné

anebo přátelské

s nimi krachy stavitelské,

na slavné ať publikum

spadne vagÓn nebo dům,

což je stejně pěkný šrum!

Časové

jsou i krachy spolkové;

ku příkladu vezměm hned

„Eisklub“ v zimě, když nechce být led.

Staré bajky

jsou již krachy dělnické a strajky;

fešácké

jsou pak krachy pijácké,

když se proti piva zdražení

stane všeobecné vzbouření

Gambrinových ctitelů,

jenž, ač hrozně neradi,

odřeknou se na čas korbelů –

(N. B. víno pít jim nevadí!)

Krach andělský

byl prý jakýs před stvořením světa;

to jsou však již příliš dlouhá leta;

s ním se rýmuje krach manželský

teď, kde po ráji a andělích je veta!

Manželský krach ve své kráse

malé bouři podobá se,

an se často dosti přihodí,

že cos blýskne nebo uhodí.

Hluku dělá také dost,

ač dvé hlav jen celá společnost

velectěná čítá,

lecos při něm také sem tam lítá

po muži neb po ženě,

co má na lávce být nebo na stěně.

Krach ten živelní truc pohromě

velký poplach dělá po domě,

zvlášť kdy na manželské tváři

druhý den cos modře září

nebo červeně.

Významný je krach,

když si děti hrají,

z karet dům si udělají

a ten na to v prach

fouknutím se řítí;

podobně prý ach,

s všemi nadějemi,

illusemi v žití!...

Krach „špásovný“

provádí se od těch, jižto cítí,

že nejsou dost rekovní,

aby s osudem se mohli příti.

Kousek olova a špetka prachu

zbaví prý je zoufalství i strachu,

při čemž nedbaj' toho škandálu,

že pak přijdou do lecjakých žurnálů.

S tím i, drahé dámy, páni,

končím dnešní svoje rozjímání –

s bohem! na shledání!

Parbleu! teď mi teprv připadá,

jak to s pamětí mou divně vypadá –

bozi slitovní!

tolik vyjmenovat krachů

v tom svém tlachu,

jenom ne ten hlavní – bursovní!

Na štěstí ho všichni znáte

z knihy kasovní,

tam kde z akcií zisk znamenáte

nebo z renty – tutti frutti –

Hepšík! Sit saluti!