Rozloučení.

Již navždy s Bohem mám vám dát,

má vlasti, rodný kraji ty,

bych zítra, byl jak list z vás svát,

jejž nemožno víc najíti.

Dnes divně srdcem zahrává

si bol a radosť pospolu,

když posledně se smrákává,

jdu loučiti se k topolu.

„Buď zdráv, ty kraji milený,

vy lesy, v nichž jsem snívával,

i vršku břízou zbělený,

z kterého jsem se dívával.“

Na stříbrný tvůj, řeko, pás,

na luhy kvítím protkané,

tu těžko slza neskane,

když má vše zmizet v jeden ráz.

Ty zvonku z bílé vížky tam,

proč hlaholíš tak smutně dnes,

ty cítíš, s tebou kraj i ves,

že zítra budu sám a sám!

Že zítra bude hlaholit,

na lodi vlna, stříkat, hřmít,

když oceán kol rozelit,

„že nemám více vlasti mít!“